Sunday, June 22, 2008

Nadívaná šunka

Víte, že i v literatuře se dají najít zajímavé inspirace pro vaření? Mohla bych spatra citovat, počínaje od Verneovek, konče Angelikou. Za sebe si už léta umiňuji, že jednou musím vyzkoušet recept na speciální pečenou šunku, který se vyskytuje v oddechovém románu Edny Ferberové Loď komediantů. Stará černošská kuchařka prý ovšem na tomto díle pracovala celé hodiny! Je k tomu třeba koření – bobkový list, tymián, hřebíček, hořčičné semínko, nové koření a pepř, což vše musí být jemně rozemleto a spojeno s též najemno umletou cibulí. Přesné poměry se v románu samozřejmě neuvádějí, pouze je souhrnem řečeno, že veliká šunka, je-li touto směsí důkladně naditá, prakticky zdvojnásobí svůj objem. No a podle zdravého rozumu soudím, že nejvíc bude ve směsi asi cibule, kdyby se šunka vycpala převážně tím kořením, patrně by to nebylo k jídlu. Kuchařka Queenie prý dělala do šunky dlouhým ostrým špičatým nožem díry, které zmíněnou směsí nacpávala. Díry musely být asi dost blízko u sebe, protože ku konci popisu této laskominy je praveno, že hotová rozkrojená šunka potom vypadala na talíři jako mozaika. Když Queenie šunku svědomitě naplnila, pevně jí zabalila do bílého plátna, plátno zašila režnou nití a takhle celé to šoupla do hrnce a vařila tak dlouho, až maso změklo. Potom šunku vyndala, zbavila obkladu, šoupla jí v pekáči do trouby a neustále polévala, aby zůstala šťavnatá. Tato úprava prý ještě po mnoha létech vzbuzovala obdiv i na vyhlášených večírcích. Tak co, vážení, Nezkusíme to při nějaké významné události ukuchtit???