Wednesday, August 27, 2008

Nebyly to blondýny


Když se setkám s lidskou blbostí, vždycky mi to v první chvíli vyrazí dech, i když, jak často říkávala moje nejmilejší kamarádka na základce: "Blbý lidi taky lidi, pánbůh je má taky rád." Tuhle jsem nakupovala ve velkém centru a v oddělení domácích potřeb jsem objevila hotový poklad: stojan s nejrůznějšími kuchaňskými pomůckami, počínaje rozličnými otvíráky a škrabkami a konče naběračkami a servírovacími serepetičkami snad opravdu od A až do ZET. Jako žena ve víc než zralém věku si domýšlím na to, že stran kuchyně mám již domácnost opravdu vybavenou do posledního, ale přece jen jsem se zastavila a čučela, ony ty novoučké, chromovaně nablýskané kousky s jednotně žlutobílými rukojeťmi byly opravdu nádhera sama a zároveň tak nějak důstojné jako chirurgické nástroje. A co kdybych tam vykoukala něco, co ještě nemám, co by se opravdu mohlo domo hodit. Nebo si vyberu aspoň jen tak, pro radost? Místo v mém kuchyňském koutku není nafukovací a také peněženka věčně vlaje průvanem... Mám, nemám? Vedle mně tam zaparkovaly s naditými vozy dvě mladé ženy - takový ten typický produkt dnešní doby: dlouhé a hubeňounké jako hodně vycmrndlý ufon, zmalované a postrojené jak z módního magazínu, potácející se na patnácticentimetrových šteklích nepohodlných botek. Jestli měly v miniaturních kabelkách po zlaté kreditce, to opravdu nevím, ale mojí váhavostí při výběru rozhodně netrpěly. Víceméně strhávaly se stojanu od všeho. Já si mezitím po zralé úvaze vybrala dvě velké servírovací lžíce, jednu s pevnou plochou, na podlévání v troubě(naběračkou to v pekáči ne vždycky jde) a druhou s otvory, aby protekl tuk nebo zbytečná tekutina vůbec (máme rádi maso, ale mastnotu ne a nabrat takové vepřové výpečky bez tuku...)
Spokojená s výběrem vidím, jak obě ženské dávají tu plnou lžíci do vozíků také - a pak ta zmalovanější polohlasně přicedila ke kamarádce: "...ale na co má ta baba (myšleno já) tu druhou lžíci? Je přece děravá!" Ne, vážení, nebyly to blondýnky! I když - co já vím...