Slavnostní řízky
Občas se hodí k jídlu něco slavnostnějšího. Každý si volí podle své chuti, u nás vítězí v takovém případě nejčastěji bašta nazvaná prostě Slavnostní řízky. Rozpis uvádím pro 4 osoby, protože k nám třem v takový den obvykle ke stolu přubude ještě moje mlsná matka. Tedy: 4 velké řízky, 1/8 l bílého vína, 1 větší šálek nakrájené kořenové zeleniny, 1 cibule, 2 lžíce másla, 4 lžíce strouhanky, 1 zakysaná smetana, podle chuti sůl, celý pepř, nové koření a bobkový list. Postup je jednoduchý: víno svařím s kořením a zeleninou. Maso, od minulého dne naklepané a odleželé v potírce z oleje a soli otřu a rychle opeču na másle. Potom je přendám do zapékací misky, zasypu zeleninou, navrch přidám strouhanku, zaliju směs smetanou a v přiklopené misce dusím, až je maso měkoučké. Slavnostní řízky mohou mít bezpočet variant. Maso můžete použít vepřové, ale i kuřcí prsa. Smetana může být zakysaná, ale také sladká ke šlehání. I zeleninu není striktně třeba dodržovat tu klasickou mrkev, petržel a celer, hodí se například různobarevné papriky a hned má jídlo úplně jiný šmak. I přílohy jde střídat od hranolků až k rýži, vynechala bych jedině knedlíky a těstoviny. No a když už se na začátku přípravy bílého vína napila zelenina, není důvod, aby hotový pokrm - rozumí se pěkně naservírované na svátečním porcelánu - rodina ve svornosti nezapila stejným mokem! Moje maminka si náramně šmakuje a při přípitku vždycky provolává :" Ať žijí děti našich rodičů!"
Makrelová pomazánka
V jednom se u nás doma dokonale shodneme - milujeme uzené makrely. Všichni tři na nich ovšem svorně nenávidíme odstraňování kostí. Postupem času se to prostě vyřešilo tak, že chlapi ode mne požadují výrobu makrelové pomazánky. Připadám si pokaždé jako mučednice, protože rybu vcelku si každý vykostí sám, zatímco na pomazánku musím všechno oddřít sama. Chlapi se mne marně pokoušejí chytit na vějičku jak ušetříme, protože do pomazánky stačí ryby dvě. Je ale fakt, že když se vyrovnám s kostmi, příprava pomazánky už je dál prajednoduchá: utřu vykostěné maso s rostlinným máslem, trochu osolím, opepřím a je to. Rozežraný choť si navrch žádá ještě najemno nakrájenou cibulku, ale tu si v tomto případě na prkénnku přichystá sám. Jen jedno upozornění na závěr: kdysi jsem někde vyčetla radu, že makrelu není třeba úplně zbavovat kostí, pokud maso umixujeme. Drobné kostičky prý se rozdrtí. Nevěřte tomu! Zkusila jsem to jen jednou. Po velkých nesnázích jsem sice vyrobila hladkou pastu, ale trčely z ní desítky kostiček jako ostny z ježka. Pokusila jsem se je z hmoty vybrat, ale bylo to beznadějné. Že jsem toho rádce proklela do horoucích pekel, když jsem zbytečně drhla smradlavý mixér, netřeba snad podotýkat.
Boršč
Klasické ruské jídlo, polévka boršč, má desítky modifikací. Postupem se tu o některých zmíním, ale dnes začnu tou nejméně finančně i časově náročnou variantou. Pokud mám totiž čas se matlat s přípravou několikanásobně déle a v rozpočtu nehledím na korunu, dávám do borčše maso, hovězí i vepřové maso a to hodně! Ale jde to i jinak. Maso koupím mleté, pokud možno pouze hovězí, aby polévka nebyla mastná. Mleté maso míchané či dokonce pouze vepřové je záminkou pro prodejce, aby do toho namlel všechny mastné kusy, co v prodejně najde, snad i kus přebývajícího sádla ze zadnice paní řeznice. Vedle mletého hovězího potřebuji kořenovou zeleninu, pár brambor, skleničku naložené červené řepy, kečup a samozřejmě koření - sůl, celý pepř, nové koření a bobkový list - a na závěr materiál na jíšku = mouku a tuk. Očištěnou nakrájenou zeleninu a brambory zaliju vodou, přidám koření, vařím. Mezitím udělám na pánvi jíšku. Brambory a zelenina jsou hotové tak za 20 minut. Asi 7 minut předtím přidám mleté maso, řepu a trochu kečupu, před koncem zahustím jíškou. Je to rychlé a chutné, ale pravda, skutečnému poctivému boršči se to nevyrovná. Chlapi nicméně baští a těší se, až jim příště uvařím ten poctivý boršč, se smetanou a s takovým množstvím masa, až v tom bude lžíce stát!
Dodatečná poznámka, dnes v restauracích prakticky vždy dostanete namísto boršče jakousi podezřelou, polosyntetickou tekutinu, která je sice údajně stoprocentně přírodní a neobsahuje žádné konzervanty, ale přitom je dodávaná v igelitových pytlících, jako kdysi mléko a má !!při pokojové teplotě!! trvanlivost tři čtvrtě roku. Snad každému je jasné, že to nemá s potravinou nic společného.
Škubánky
Když tak občas prohodím slovo o jídle se svými kolegyněmi, mám dojem, že prosté, obyčejné pokrmy, jaké ve své kuchyni ještě běžně připravovala moje babička, z jejich stravování jaksi vymizely, vyšly z módy. Buď se drží na vegetariánské kuchyni, ze které musí každý normální člověk chcípnout nebo kuchtí čínu, masa na všemožné způsoby a tak podobně. Mám ale pocit, že to nemusí být vždycky zmlsaností a roztáhlostí, pravděpodobně už ta prostá jídla asni nedovedou připravit. A když si například připočítám cenu jednoho kila brambor, dost možná dojdou k názoru, že učit se to se jim ani nevyplatí. Škoda. Moji rodinku by sice nenadchlo, kdybych je tak chtěla krmit denně, ale když jednou za čas uvařím třebas obyčejné škubánky, šmákneme si všichni. Přitom je to maličkost. Do středně velkého hrnce dám asi do poloviny oloupané a nakrájené brambory, které uvařím v osolené vodě. Horká voda by po uvaření měla sahat asi 2 centimetry nad obsah. Přidám 2 - 3 hrsti polohrubé mouky a nechám pod poklicí chvíli spařit. Potom všechno rozšťouchám, bez přidání másla či jakéhokoli tuku. Pravda, chlapi by mi například klasické škubánky s mákem nevzali do papuly, ale když je nechám ochladnouzt a studené vykrajuji lžící, smažím na rozpáleném sádle a solím, mohou se po tom utlouct!
Kafíčko
Abych se tu pořád nebavila jen o jídle! Kdo má rád kávu, umí ji připravovat na mnoho způsobů a vždycky si ji vychutná. Já k takovým lidem patřím, ačkoli zbytek mé rodiny ne. Vůbec si nedovedu představit, že byly doby, kdy káva byla novinkou, pokládanou za nesmírnou vzácnost, pili ji jen velmi zámožní lidé a to ještě ne denně. Já nemít každý den své obyčejné spotřební ranní kafíčko které by mne postavilo na nohy, nikdy se neproberu ani natolik, abych mohla vůbec začít něco užitečného dělat. Ale takhle v neděli nebo ve svátek, prostě když nepospíchám a mám na sebe trochu času, to si dopřeju onačejší kávičku! Například kávu na arabský způsob. V první řadě upozorňuji, že to chce mít džezvu! V obyčejném kastrolku pořádnou kávu nikdy neuvaříte, protože širokým vrškem kastrolu unikne veškeré aroma. Na jednu porci vezmu 7 gramů kávy a 12 - 14 centilitrů vody. Napřed ale nasypu do džezvy cukr, přidám polovinu vody a nechám to svařit. Teprve potom následuje velmi jemně mletá kvalitní káva, zamíchám, nechám vzkypět. Přidám druhou polovinu vody a když všechno ještě jednou vzkypí, odstavím džezvu a je hotovo. Aby rychleji klesla dolů jemná kávová drť, po chvilce přiliji lžičku studené vody. No a potom se už jen mohu posadit, zvolna upíjet tmavý horký mok a chvíli se cítit jako v jiném světě, kde nikdo nezná slovo "chvátat".
Tuhle jsem dostala od sousedky na chalupě obrovskou kedlubnu, takřečený gigant. Paloce větší než dětská hlava. Nemohu tvrdit, že nám doma kedlubna nechutná. Když jí ale nakrájím na plátky za syrova, mně je po ní těžko a chlapi se nějak podezřele často vytrácejí do předsíně, kde je potom smrad jako v márnici. Prostě, než by doběhli až na WC, ulehčují si od plynatosti, aby se mi nezačali vznášet až pod stropem. Mám mnoho receptů na kedlubny tepelně upravené, ale ty nám zase tak nejedou. Až ve stardávném upatlaném notýsku jsem padla na předpis, který nesl název "salát ze syrové kedlubny". Spáchala jsem ho a musím prozradit, že kedlubna v této úpravě klasické následky po konzumaci nepřinesla a navíc, salát z ní byl opravdu výborný. Tož i vy další milovníci kedluben, do toho! Chce to mít: asi 600 g syrové kedluby a tři jablka (oloupat, nastorouhat nahrubo). Do toho šťáva z půlky citronu, 1 kelímek bílého jogurtu, trochu sladké smetany (asi 4 lžíce), špetku cukru, sůl a pepř. Salát je dobrý vychlezený, hlavně v horkých dnech. Zdobit ho můžete petrželkou.
